Pokoj vonící levandulí

Román o jedinečné síle knih, 

o lásce a magii francouzského jihu.

Originální název: Das Lavendelzimmer

Český název: Levandulový pokoj

Autorka: Nina George

Nakladatelství: Moba

Rok vydání v Česku: 2014

Počet stran: 320 s.

Ta obálka je definitivně dokonalá. Nejkrásnější ze všech. Vždyť hlavně kvůli ní jsem si tuhle knihu koupila, protože... kdo by odolal té Eiffelovce na obálce? Tomu povrchu knížky, který je tak příjemný na dotek? Navíc, kdybych měla porovnat tuhle obálku a obálku originálu, tahle je jednoznačně hezčí. Už jen kvůli té Eiffelovce. Inu, však víte, jak miluji Eiffelovku a Paříž, přestože jsem tam nikdy nebyla. (Ten citát z Papírových měst ke mně sedí víc, než bych si myslela.)

Tahle kniha neměla nějaký výrazný děj a celkově to s ním bylo slabé, ale byla to pro mne taková oddechovka. Navíc, doplňujícím faktorem byly nádherné citáty a myšlenky, která skvěle korespondovaly s větou uvedenou na zadní straně obálky, a kterou jsem uvedla na začátku článku.

Když se nad tím člověk zamyslí, přesně tohle v knize bylo. Vzhledem k tomu, že hlavním hrdinou je knihkupec Jean Perdu, ta jedinečná síla knih je naprosto jasná. Bylo by pěkné najít takovou Literární lékarnu i ve skutečnosti. Dozajista by mnoha lidem pomohla. Tomu vskutku věřím.

Jean Perdu před jednadvaceti lety miloval krásnou provensálskou dívku Manon, kteráž ho opustila jednoho dne a zanechala mu dopis. Dopis, jenž se nikdy neodvážil otevřít. Až do letošního léta, kdy ho k tomu přiměje Catherine. Záhy začne litovat, že tak neučinil již dříve a zároveň i chápat.

 Pozor, spoiler! Manon je totiž už stejnou dobu mrtvá. Trpěla rakovinou a... tu další věc vám bohužel neřeknu, kvůli tomu si knihu budete muset přečíst. Já si ale myslím, že nebudete litovat a i kdyby ano, ty citáty, kterými vás kniha obohatí, jsou doopravdy kouzelné. Nikdo neodolá a začne si je zatrhávat tužkou, minimálně já to nezvládla. Kdybych si je sepsala někde na papírek, dozajista bych ho někde ztratila a už nikdy nenašla.

Vydává se tedy za Manon na jih Francie, aby ji požádal o odpuštění, že tehdy nepřišel. Sveze s sebou i spisovatele Maxe Jordana, jemuž chybí inspirace a nakladatel by ho nenechal na pokoji. Cestou do Provence na lodi jménem Lulu (to je ta Literární lékárna) se jejich osudy střetnou s jinými lidmi, s nimiž si rozumí. A Max se trápí, že nikdy nepoznal lásku a má strach, že ji ani nepozná.

Kniha v sobě dle mého názoru nese i autobiografické prvky. Autorka v ní často píše o otci a já se proto domnívám, že takhle nějak se choval její otec, který zemřel. Že mu tímhle vdechla nový život. Působilo to na mne opravdu mile. Takhle nějak šikovně bych do své knihy chtěla vecpat svého dědečka, který zemřel před pěti lety.

Zákaznice vrhla na knihkupce překvapený pohled.

"Pročpak?"

"Max Jordan se k vám nehodí."

"Říkáte, že se ke mně nehodí?"

"Přesně tak. Není to váš typ."

"Můj typ. Aha. Dovolte mi poznámku. Hledám ve vašem knihkupectví knihu, nikoli manžela, mon cher monsieur."

"Promiňte, ale to, co čtete, je mnohem důležitější, než za jakého muže se provdáte, ma chére madame."

17 s.

I tahle malá ukázka, kterou jsem vybrala, je důkazem, že je to kniha plná krásných myšlenek ukrývajících se na každém řádku. Jsem si jistá, že se ke knize jistě někdy vrátím. Je to dle mého názoru kniha, která zažene bolest v srdci. Taková, kterou by Jean Perdu doporučil při zlomeném srdci.

Kromě toho se mi v knize líbily na konci ještě recepty na různé pokrmy, které byly v ději uvedeny. Nebo knihy, které by si měl člověk přečíst a pak také u jaké příležitosti. To mě moc oslovilo.

Myslím, že bych knihu doporučila všem, kdo si od něčeho potřebují odpočinout a pevně věřím, že to pomůže.