Opičí vražda

Tahle povídka, lépe řečeno rychlopovídka, je důsledkem jedné facebookové konverzace o tom, jaký je administrátor Blog.cz blb, že kvůli němu v jednom kuse někdo odchází. A že za všechno (bez výjimek) může Standa. Bez debaty.

Předem upozorňuji, že nic z toho se nikdy nestalo a ani do budoucna nestane (pokud nezačnu ovládat opice :-D). Každopádně, je vážně jen pro zasmátí, neberte ji vážně, není výsledkem několika hodinového snažení, doopravdy je psána jen z legrace. A možná je (určitě!) trochu trapná, přesto si ji sem odvážím dát. Nejspíš by se hodilo varování, že v jejím průběhu vás může postihnout smrt smíchy. Dovolte mi tedy, abych vás k tomu vrcholu trapnosti pozvala. Impulzem k jejím vzniku jí byly nedávné události - vyhození z AK na blog.cz a útěk opicí z olomoucké ZOO.

---

Procházela jsem se po olomoucké ZOO a očima pomalu vyhlížela výběh s opicemi. Od té doby, co jsem se od matky dozvěděla o svém daru, jsem ani na okamžik neusnula. Když jsem se libovolné opici dívala dostatečně dlouho do očí, dokázala jsem ji vybídnout k tomu, aby dělala věci, které jsem si přála. A zrovna dnes jsem byla naštvaná. Příšerně jsem se vztekala.

Házela jsem věcmi po pokoji. Nic nezůstalo na svém místě. Rozbila jsem svůj oblíbený hrníček. A to všechno kvůli jedinému muži – Standovi Pulcovi. Rozhodla jsem se mu pomstít za to, že znepříjemnil můj internetový život, který do té doby probíhal takříkajíc poklidně.

Ten den, kdy se to stalo, se mi vryl do paměti. Byla jsem rozrušenější než nyní, chtěla jsem ho roztrhat na několik malých kousíčků a ty postupně předhodit našemu morčeti, ale když jsem sledovala večerní zprávy, s hrníčkem teplého kakaa na uklidnění, udivoval mě útěk olomouckých opic ze ZOO. Pak jsem se to dozvěděla.

Klepala se mi ruka. Matka si toho všimla. „Jsi v pořádku, Leslie?“

„Jasně, mami, jsem.“ Usmála jsem se na ni. „Jen jsem trochu nervózní. Jeden člověk mě nehorázně rozrušil, nějak se nemůžu uklidnit. Už ani to kakao nepomáhá!“ mrštila jsem hrnkem o zem a ten se rozletěl na tisíc malých kousíčků. Dobře, možná ne tisíc, ale bylo jich tolik, že jsem si byla jista tím, že už ho nikdy neslepím dohromady.

„Klid, zlatíčko,“ dotkla se mé paže. Ucukla jsem a matku nasupeně odstrčila. Nechtěla jsem ani slyšet to její utěšování. Vždycky jsem to zvládla sama. Nadechla jsem se a pak zase vydechla. Pěkně pomalu. Zopakovala jsem to desetkrát a ten pocit neklidu ve mně stále přetrvával.

„Nezvládnu to.“ Složila jsem si hlavu do dlaní a nahlas jsem se rozvzlykala.

„Dcero, Leslie,“ v matčině hlase jsem rozpoznávala naléhavost, „ten dar se v tobě probudil a ty se ho musíš naučit ovládat. Dokážeš se uklidnit, a jakmile se tak stane, ty opice se vrátí do ZOO. Zkus to. Prosím. Soustřeď se.“ A já tak učinila.

Nyní jsem stála před gorilí klecí a přemýšlela, jak to udělám. Jak přinutím tu gorilu Standu zabít. Matka mi vysvětlila, že na to, abych se do hlavy dostala gorile, budu potřebovat největší sílu a já ji byla ochotna obětovat. Už jen proto, že jsem se toho člověka, který mi byl odporný, potřebovala zbavit. Zamyslela jsem se. Je to vůbec člověk? Není to jen nějaký robot, kteréhož naprogramovali k tomu, aby uživatele internetu týral, ponižoval je a sám se cítil nadřazený? Neovládají nás roboti?

Napadlo mě a já si uvědomila, že si nejsem stoprocentně jistá, jestli je to člověk. Gorila nedokáže zabít robota. Ani já bych to nesvedla. Má vůbec cenu, abych obětovala svou moc na někoho, kdo nestojí ani za starou bačkoru? Rozhodla jsem, že ne a s tím jsem také ze ZOO odešla.

Vnukla jsem však jedné z pražských opic na dálku myšlenku – hlídej ho. A když udělá ještě nějakou botu, zavolej si kamarádky z celé republiky a trhej. Na ty nejmenší kousíčky.

Dobrou chuť, malá.