Všichni jsou to lidi!

Dneska jsem sledovala ČT24, no, v tu dobu tam zrovna dávali reportáž o uprchlících, kteří jsou vlastně ještě aktuálnější než doposud a mně toho člověka, kteréhož ukazovali, zabylo líto. Nejsem zato, abychom jim pomohli na našem území, ale něco by se mělo dělat s těmi, kdo je z jejich domoviny vyhazuje.

Jak by bylo například nám, kdyby nás někdo vyhodil z České republiky? Kdyby si najednou někdo řekl, že na naše území má větší nárok? Kam bychom šli? Jsem si jistá, že bychom se rozprchli po celém světě - stejně jako oni. Osobně si nemyslím, že by nám někdo pomohl. Co je někomu proti nějakým Čechům, kterým v jednom kuse něco dovážejí, že ano.

Jenže pokud jim pomůžeme, budou nám v tichosti dlužni. Teda, ne že bych si bůhvíjak myslela, že to splatí. Neznám je. Přesto mě ten muž z televize, zmiňující se o skupině kvůli které utíkají (momentálně si nevzpomenu na její název, omlouvám se) dojal. Bylo mi jich líto. Zamrazilo mě (ano, i v tom horku) a na kůži mi na chvilku vyrašila husí kůže.

Nechci je tady, to ne, ale pořád jsou to lidi jako my. Měli bychom jim pomoct získat zpět jejich rodnou zemi. I navzdory tomu, že pro nás by to nikdo neudělal. Jistě, jsme v Evropské unii, ale ani tak si nemyslím, že bychom pro ně byli nějak zvlášť důležití. Evidentně sami nezvládají bojovat, jinak by se o to i pokusili. Patří k zaostalým státům (už od pohledu na lodě, na nichž dojíždějí do Evropy), nemají takové zbraně jako ty vyspělejší. A jediné, co EU umí udělat, je rozdělit počty uprychlíků mezi jednotlivé členské státy. Proč ne, když by se jednalo o krátkodobý azyl.

Ale válka je bohužel dlouhodobá záležitost, zvlášť když člověk cítí, že s ní nikdo nic nedělá. Sedí na zadku, nahřává si ho, promlouvá v místnosti plné stejných lidí, jako je on. Slova jsou marná. Nepopírám, že někdy mají sílu, ale řekla bych, že tohohle se to týkat nebude. A asi je hloupost přidávat další článek, který nic z toho nezmění (a ani jsem o tom původně nechtěla psát). Nějak si však nemůžu pomoct.

Rozlítosnilo mě to. Rozbolela mě z těch věčných válek hlava. Rýma, jenž ještě včera působila snesitelně, byla dneska k nevydržení. Nepopírám, že tomu dopomohl i děda v nemocnici, o němž jsem se dozvěděla od babičky, která ho tam dovedla. Nechci nikoho obviňovat. Nechci, aby ze mě čišela nenávist vůči ostatním. Chci být pozitivní. Postupem času jsem si vypilovala takovou tolerantnost, kterou se snažím udržovat. Zalévat jako květiny. Nechci přijít o to, být tolerantní. Sakra, už ani ti cikáni (nebo Romové, to je jedno) mi nevadí!

Možná jen tu svoji schopnost, že příliš prožívám emoce jiných a nechávám se jimi ovlivňovat. Jako když mě jednu dobu šíleně bolelo břicho a já se bála, že mám slepáka (nic to nebylo). Ne nadarmo sama o sobě říkám, že mám věštecké schopnosti, dá-li se to tak říct.

Pokud nezakročíme, neskončí to dobře. Vsadím se, že se sem spolu s uprchlíky dostal i jakýsi trojský kůň, se kterým se po nějaké době budeme potýkat. Až se to všechno odmlčí a nebude se o tom tolik mluvit. Nemusí se jednat o všechny, ale někdo z nich sem určitě přijel za tím účelem. Už jen proto bychom neměli bojovat proti uprchlíkům, nýbrž proti tomu, aby k nám nemuseli jezdit. 

Každá kultura je různá a dvě zcela odlišné se nemohou sloučit. Je to jako s Romy. Pokud se obě skupiny nenaučí tu druhou respektovat, jsme nahraní.

Bojujme proti nenávisti! Pomozme těm uprchlíkům, aby se u nás lépe přizpůsobili a nedopadlo to, jako s těmi Romy. Tyhle si ještě můžeme vytrénovat. :-)

ZDROJ