Výkřik do tmy

Kdo je vlastně doopravdy vrahem?

A je přátelství v této knize opravdu tím, 

za co se vydává?

Originální název: Sommernachtsschrei

Český název: Výkřik do tmy

Autorka: Manuela Martini

Nakladatelství: Fragment

Vazba knihy: brožovaná

Rok vydání: 2013

Počet stran: 207 s.

Obálka je poměrně jednoduchá, ale už i ona naznačuje, o co v knize půjde. Je tu rozbitý kompas, přičemž Franziska se vydává zpátky na místo, kde ještě před rokem žila s rodiči a chodila do školy. Měla tam kamarádky. A vlastně pořád má - minimálně si to sama myslí, já bych jim nevěřila ani nos mezi očima, ale to nechám na později.

Hned na začátku jí vlastně přišel anonymní dopis, v němž pisatel naznačuje, že pokud se vrátí do města, něco zlého se stane. Je těžké najít správnou cestu, zvlášť, když si nepamatujete na událost, která vám od základů změnila život...

Je to rok od té příšerné události, kdy Franziska zabila svého "přítele". Proč dávám přítele do uvozovek? Protože mezi nimi nebyl nějaký dlouhodobý vztah, Ziska - jak jí říkaly kamarádky - se mu až do onoho večírku vyhýbala kvůli jedné z kamarádek, která do něho byla zamilovaná. Domnívám se, že právě tady je anotace chybně napsaná.

Franziska navíc nebyla nevinná holka - jak by se někomu mohlo zdát -, která za nic nemůže, to ani omylem, ale pravdou taky je, že ji k většině jejích průšvihů dohnaly její takzvané kamarádky. V tomhle byla svým způsobem pitomá, když jim věřila, ale kdo by taky nebyl, když se po přestěhování chce začlenit do kolektivu (fiflen).

Tohle je prostě už úděl nás lidí - přejeme si někam patřit a někdy pro to uděláme maximum, jak kupříkladu zmínila i Karin ve svém článku o tom, jak šla s davem. (Ten článek už jsem se mimochodem snažila tak třikrát komentovat a můj komentář vyskočil jako spam. Každopádně, teď už to bude v pořádku, ale to není důležité, jen jsem to tak mimoděk chtěla zmínit.) Když si pak člověk uvědomí, co vůbec chtěl, má sto chutí si dát pár facek.  

Franziska se navíc při cestě do Kindingu seznamuje s jedním klukem, novinářem. Ten mi připadal podezřelý, zvláště pak s přihlédnutím k Mrazivému létu a Motýlím křídlům, kde kluci, s nimiž se hlavní hrdinky setkaly, byli podezřelí, a když jsem zjistila, kdo doopravdy zabil Maurice, musela jsem uznat, že ani to u mě nebylo stoprocentně vyloučeno, přesto mne to malinko překvapilo.

Jako nejlepší kamarádku bere Leonii, u které po dobu svého pobytu v Kindingu přespává. Paradoxem však je, že já osobně bych zrovna téhle nevěřila absolutně nic z toho, co by vypustila z pusy. Připadala mi hrozně falešná a taková... jako kdyby se snažila omotat si Zisku kolem prstu, což se jí vlastně skvěle dařilo, až do konce, kdy ji konečně prohlédla.

Přestože je to pak dost krátká kniha, mně se nečetla moc dobře. Daleko víc se mi od této autorky líbilo Mrazivé léto, to bylo i poutavější. Neplánuji sáhnout po dalších knihách pro čtenářky od třinácti let, tyhle tři mi bohatě stačily, abych si udělala jasnou představu, že minimálně tohle už dávno není má věková kategorie a já se ráda začtu do nějakého pořádného thrilleru, kde se děje něco zajímavějšího. Chápejte, uřezané končetiny, vypíchlé oči... sérioví vrazi. Jo, na ty mám slušnou úchylku. Nebo ráda vyhledám fantasy.

Řekla bych, že by tato kniha mohla bavit lidi, kteři toho v oblasti thrillerů ještě nemají tolik načteno, což jsou právě ty třináctileté až patnáctileté dívky. Přiznejme si, že tohle věkové rozmezí je tak akorát. Starším bych tuhle knihu doporučovala jen za předpokladu, že si chtějí u něčeho odpočinout.  

Nebo pokud chtějí začít číst a přejí si začít s něčím jednoduchým. Ano, je to thriller - nebo by to alespoň měl být thriller -, ale pokud jste zvyklí na doslova a do písmene krvavé knížky, tohle pro vás bude jako zákusek.

Za poskytnutí recenzního výtisku opravdu moc děkuji nakladatelství Fragment.