Skutečná láska.

Do prvního článku, napíšu to, co mě baví a čeho se nemůžu víc než nabažit - povídky. Miluji psaní, miluji svoji fantazii při vymýšlení zrovna romantických povídek, které tu zejména budu psát. Doufám, že to, co vyplodím, někoho bude zajímat a že najdu nějaké nové čtenáře :) Mé romantické povídky jsou nejčastěji v ich formě, protože tak se do příběhu lépe vžiji, ale píši i nějakou tu er formu.
Povídka je věnována obětem hurikánu Sandy.





Ležela jsem na lavičce před mým domem a kochala se přenádhernou přírodou, kterou jsem milovala zvláště pro její uklidňující účinek. Byla tak tichá, ale zároveň divoká. Člověk nevěděl, kdy má čekat slunce či déšť.. teda, nebýt předpovědi počasí, nečekaně.
Bydlela jsem ve vesnici již od svého narození a takřka všichni mě tu znali a já tušila, co od nich můžu čekat. Do včerejška jsem věděla, co očekávat od počasí a jak se chovat, aby se na mě příroda nenaštvala a neztrestala mě. Bohužel to nezáleželo jen na mě. Do vesnice se totiž brzy začali stěhovat noví lidé a začali v něm dělat nepořádek, což by mi nevadilo, ale vadilo to těm nahoře. Jsem vysoce věřící, aby jste rozuměli.
Mezi mými novými sousedy byl jeden mladý muž s blond vlasy a hnědýma očima, který se mi šíleně líbil a když jsme se spolu viděli, usmáli jsme se na sebe. Nikdy jsme spolu nepromluvili a to mě dost mrzelo. Zvlášť po té katastrofě.
Nikdo nás na přicházející hurikán nevaroval, takže jsme neměli šanci utéct před ním pryč do bezpečí. Proto jsme si museli najít někde nějaký úkryt, aby nás to všechny neodfouklo a tím pádem nezabilo. Když ale bylo pak o všem, Bena, toho mladého muže, jehož jméno jsem znala od jeho kamaráda, jsem nemohla nikde najít. Probrečela jsem dny a noci. Ani jsem nespala, navíc jsem neměla kde. Vím, že jsem pořádně neměla proč, ale musela jsem.. milovala jsem ho a nemůžu na něj zapomenout. Mrzí mě, že jsem se s ním nikdy netroufla mluvit a že jsem ho nepoznala. Chtěla bych dostat druhou šanci, pomyslela jsem si a sepnula ruce k sobě na znamení, že se modlím "Bože, dej mi ještě jednu šanci na lásku," z oka mi stekla slza a klečela jsem na jednom a tomtéž místě zhruba kolem hodiny, takže jsem měla nohy dost rozbolavělé, ale to nebylo nic proti mému srdci, které mi steskem po něm přímo krvácelo.
Pak někdo zaklepal na polorozpadlé okno ložnice, div se neroztříštilo.
Lekla jsem se a okamžitě se otočila. Nikdo tam nebyl.
Otevřela jsem okno a vykoukla, ale nikde nikdo. Bála jsem se. Nohy a ruce se mi třásly. Na tváři se mi objevil nervózní úsměv, který jsem vytvořila v domnění, že je to Ben. Úsměv ale nešel schovat.
"Marylin," ozvalo se najednou zpoza rohu a já za něj nahlédla. Někdo tam stál, ve stínu. Ale nepoznala jsem kdo. Mžourala jsem očima a přemýšlela. Nechtěla jsem připustit, že by to byl Ben i když jsem v Boha skutečně moc věřila.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se, když jsem se odvážila a muž přistoupil blíž, před otevřeným oknem na mě zíral obličej Bena. Nikdy nezapomenu ten jeho zářivý úsměv, na ty jeho hnědé oči a krásné blond vlasy. Jemu tahle kombinace skutečně slušela "Bene.." vypadlo ze mě jeho jméno ani jsem nevěděla jak "Miluji tě." vyjádřila jsem mu své pocity.
"Taky tě miluji." přitakal "Hledal jsem způsob, jak tě oslovit." přiznal se mi a nahnul se ke mně.
Chvíli čekal, co udělám a já opatrně našpulila rty.
Naše rty se konečně po letech setkaly.

XXX

Promnula jsem si oči a záhy jsem se podívala vedle sebe "On utekl!" křikla jsem do prázdného pokoje a snažila se udržet slzy. Jeho polibek jsem ale stále cítila na rtech, jako by mě políbil před chvilkou.. jako by to byl jen sen. Zavrtěla jsem hlavou. Bylo to tak skutečné, nemohlo s mi to jen zdát. Nemůžu o tom jen snít.
A ještě jedna věc mi přišla podivná, moje ložnice. Včera byla ve ztrouchnivělém a jednoduše hnusném stavu a teď, byla překrásná, prostě jako dřív. Bylo to zvláštní. Že bych celý den prospala? zeptala jsem se sama sebe v duchu Ne, to není možné.. vždyť nikdy nemůžu spát! snažila jsem se křičet, ale nešlo to.

"Slečno," ozvalo se zpoza dveří hned po lehkém zaklepání. Ihned jsem vyletěla. Byla jsem v domnění, že by to mohl být Ben, ale téhle myšlenky jsem se zbavila když jsem toho chlapa uslyšela mluvit s někým dalším.
"Dobrý den," pozdravila jsem "Děje se něco?" zeptala jsem se, když jsme si všimla zachmuřeného výrazu na tváři jednoho z mužů.
"Znáte Bena Waltberga?" zeptal se muž stojící vedle toho zamračeného.
"Jen od vidění," přiznala jsem a čekala, co z nich nakonec vypadne.
"Včera večer měl autonehodu, byl pod vlivem alkoholu. Nepřežil to." sklopila jsem oči, ale stále jsem nechápala proč šli za mnou, proč nešli za jeho rodinou? 
"A co já s tím?"
"Ben Vám něco 'odkázal'," já protočila panenky na znamení, jestli to myslí vážně a on mi podal kožený kufřík.
Nechtěla jsem to přijmout, protože jsem Bena neznala a nechápala to, ale muž se nedal a vnutil mi to do ruky ani jsem nevěděla jak. Pak se oba se mnou rozloučili a odešli.
Chvíli po jejich odchodu jsem držela kufřík ve svých, ze strachu zpocených dlaních, a nehybně na něj hleděla. Po chvilce jsme ho položila na stůl a otevřela..
Uvnitř bylo deset miliónů dolarů! chtěla jsem vykřičet do světa, ale raději jsem si to nechala pro sebe. Na okraji čněl malý zmuchlaný papír, rozbalila jsem ho.
Byl to dopis pro mě:

Marylin,
miluji Tě, 
nemůžu zapomenout na náš první polibek, 
na Tvé rozechvělé pohyby rtů,
nezapomenu na tebe nikdy.
Dostal jsem práci v New Yorku, 
budu Ti volat každý den jestli sis už za peníze něco pořídila,
 kdykoli budu mít čas,
budu na sebe dávat pozor, abych se Ti celý vrátil
a aby mě nezasáhl ten hurikán, 
co teď na pobřeží řádí.
A i kdyby ano, žij tak jako dřív,
měj radost ze života a co je hlavní - miluj !
těším se na Tebe,
Tvůj Ben

Když jsme četla mezi řádky, slzely mi oči a nedokázala jsme přestat brečet.
Dopis ze záhrobí, pomyslela jsem si a opatrně ho přiložila do složky 'Důležité! Neztratit.'
Byl to ten nejkrásnější dopis, který jsem kdy dostala a nesmírně si ho cením.

"Když se Ti něco stane, nezastavuj se nad tím a jdi dál! Začínej od začátku a ne od konce."