POVÍDKA: Není sen jako sen

Po delší době jsem zase napsala jednu povídku. Tedy, já tuhle povídku napsala už někdy v říjnu - učila jsem se zrovna psychologii a byla jsem v pasáži o lucidních snech. Samozřejmě je povídka smyšlená, odzkoušeno to nemám, nevím, jestli by se něco takového mohlo stát. Je to čistá fikce, vlastně jen tak na oddych.

Netuším proč, ale co jsem si za poslední dobu přečetla své staré povídky, tak musím říct, že se mi fakt líbí. Nevím proč. Že bych se fakt zlepšila a byla se svým stylem psaní spokojená? Nemám nejmenší tušení, to musíte asi posoudit vy. Tahle je navíc opravdu hodně krátká, takže vám nezabere moc času, kdyby byla hrozná...

---

Věděla jsem, že sním. Stála jsem na balkoně. V mých myšlenkách se to všechno odehrávalo hrozně rychle, ale já si byla jistá, že se to povede. Že skutečně poletím. Má křídla na zádech se zatřepotala a já bez rozmyslu vyskočila ven. Rozpřáhla jsem ruce, jako kdybych chtěla někoho blízkého obejmout a letěla jsem. Alespoň na pár vteřin. 

Ve vzduchu jsem cítila vůni podzimu. Pak vůni čerstvě posekané trávy. V další chvíli jsem však necítila nic. A špatně se mi dýchalo. Napadlo mě, že je můj sen až tak skutečný, že jsem doopravdy odletěla do Vesmíru, a proto jsem otevřela oči. Kvůli proudění větru jsem je nedokázala udržet otevřené moc dlouho, ale nyní jsem to riskla.

Kolem mě byla krev. Ležela jsem na zemi pod balkónem. Neletěla jsem. Ani jednou jsem těmi křídly nemávla! Skláněla se nade mnou má matka a něžně mě hladila po kaštanových vlasech.

„Dcerunko, moje… proč jsi to jen udělala?“ teprve teď jsem si uvědomila, že mě drží v náručí a houpe mnou. Buď aby ukonejšila mne nebo sama sebe, tím jsem si nebyla tak docela jistá.

„Co se stalo?“ optala jsem se mamky překvapivě čistým hlasem, ani jednou jsem se nezadrhla v hlase.

„Nepamatuješ si to? Skočila jsi… volala jsem na tebe, ale…“ rozplakala se, tak jsem se pokusila setřít jí slzy z očí, „odpověděla jsi mi, že budeš létat.“

„Létala jsem, chviličku. Když jsem se nemohla nadechnout, probudila jsem se. Celou dobu to byl jen jeden hloupý sen o létání. Měla jsem křídla… vyletěla jsem s jejich pomocí do oblak… celou dobu jsem myslela, že jen sním a užívala jsem si to. Nevím o tom, že bys na mě volala právě proto, že jsem spala. Ta krev tady je moje?“ byla jsem ze všeho tolik šokovaná, že jsem nepřestávala mluvit. Obyčejně se tak chovám. Dá se říct, že tohle je můj reflex. Nicméně ne vždy je mi v takové situaci rozumět. 

Pouze na okamžik mě mamka pustila z náručí a najednou mě obklopila temnota. „Doktore! Doktore! Probudila se!“ muž v bílém plášti se stetoskopem na krku k nám okamžitě přispěchal a poslechl si moje srdce, zda bije v pravidelném rytmu. Nebilo. Aby taky jo, když jsem byla v šoku. 

„Nebolí tě něco?“ Co je to za prapodivného doktora, že se mě ptá na takovou otázku hned potom, co jsem spadla z pátého patra? I když, musela jsem uznat, že jsem necítila, že by mě něco bolelo. Cítila jsem se kupodivu zdravě. „Lucidní sny. Víš, že sníš, ale nedokážeš to, nebo to nechceš zastavit, ale chceš z toho vyždímat co nejvíc.“ Zírala jsem na něj s nepochopením. Copak mi vidí do hlavy? Jak daleko stál, když jsme se s mamkou bavily? Přepadla mě myšlenka. Zahnala jsem ji. Uvědomila jsem si, že ho mamka asi milionkrát volala, než konečně přišel.

„Lucidní sny spojené s náměsíčností. Děje se to jen výjimečně. Člověk musel den předtím prožít neskutečně stresující den. Povíš mi, co se ti včera stalo, že jsi chtěla odletět?“

„Ehm… rozešla jsem se s přítelem. Zjistila jsem, že mě podváděl s mou nejlepší kamarádkou. Já vím, zní to jako ten nejméně originální příběh v celých dějinách Vesmíru, ale já si fakt nevybrala, s kým mě podvede. Toho samého dne nám pak taky vyhořela škola…“ chtěla jsem k tomu ještě něco říct, ale mamka mě přerušila.

„A Verunka je moc šikovná studentka. Snaží se pilně studovat, a když je evakuovali, psychicky se z toho zhroutila. Ach, kdybych věděla, že se ještě stane něco takového, dám na ni větší pozor. Je to to jediné, co mám.“ Mami, jen ty dokážeš být tak patetická. Povzdechla jsem si tiše, ale na matku jsem se usmála. Občas má na takové řeči prostě právo. Mamka mě objala ještě pevněji, aby dodala důraz na svá předchozí slova. 

„Nemyslím si, že jste tomu mohla zabránit. Byla náměsíčná, a kdybyste ji vzbudila, mohla by z toho všeho být vyjukaná ještě víc. Krom toho věděla, že je to jen sen. Hlavně se, prosím Vás, neobviňujte. Vaše dcera to přežila, už zase máte pro co žít. Vlastně je zázrak, že žije, tím spíš byste si toho měla užívat a ne tu řešit malichernosti, které ani nejsou důležité.“

„Amen, doktore.“ Souhlasila jsem. Když jsem se tak na matku a pana doktora dívala, napadlo mě, že by se k sobě hodili. Pozorovala jsem, jak se spolu roztomile handrkují, ale neměla jsem ponětí, jak je dát dohromady. Zřejmě to budu muset nechat na nich a pro jednou ve svém životě nedělat dohazovačku. Dostala jsem velký dar a to hned podruhé – tím darem je život a já se ho chystám maximálně využít.

Moc děkuji za to, že jste si tuhle povídku přečetli!

ZDROJ OBRÁZKU: https://cz.pinterest.com/pin/481322278907046812/