středa 6. dubna 2016

RC: Skoro se to podobalo lásce

Skoro se to podobalo lásce a Surovost. 
Dvě novely, v zásadě každá o něčem jiném, přesto jinak tak podobné.
Zkrátka příběhy z doby, kdy měla ještě každá žena v podpaží chlupy.

Autor: Jan Míka
Nakladatelství: Moba
Rok vydání: 2016
Počet stran: 288 s.
Vazba knihy: pevná


Co se obálky týče, je tu hromada fotek z období minulého století a celkově je kniha v malém formátu, takže ji snadno držíte v ruce - a navíc je vhodná pro čtení venku. Tedy pokud neprší. V každém případě působí zajímavě, ale nic moc vám neřekne o tom, o čem kniha bude.


Když se mi kniha dostala do ruky, musím říct, že mě velmi pobavil jakýsi citát v úvodu - příběhy z doby, kdy měla ještě každá žena pod paží chlupy - a už jen kvůli tomu, že mi právě tenhle kousek vykouzlil úsměv na tváři, jsem měla chuť se do knihy okamžitě pustit. 

Ale zadržela jsem samu sebe, jelikož jsem moc dobře věděla, že když počkám, pak si čtení víc užiji. A měla jsem pravdu.

Kniha se skládá ze dvou novel, jedné kratší s názvem, podle něhož se jmenuje kniha - Skoro se to podobalo lásce - a druhá pojmenovaná jako Surovost. Přiznávám, že jsem absolutně netušila, co přesně si pod tím představit a ani jsem neměla tušení, jak mě bude bavit celá kniha, ale ve výsledku jsem vlastně byla celkem příjemně překvapená.

Skoro se to podobalo lásce je kratší novelka o klukovi, který si říká Kuře, je devatenáctiletý vyučený zahradník a zamiloval se do dívky - a jelikož zatím nezná její jméno, začal jí říkat Popelka. Abych byla upřímná, jeho příběh mi připadal slabší a nedokázala jsem se do postav vcítit a neprožívala to tak.

Kdežto novela Surovost, která vyprávěla o vysokoškolákovi Borisovi, se mi líbila o hodně víc. Dokonce jsem měla chvilkami tendence se rozbrečet a navzdory tomu, že se tak nestalo, považuji tenhle příběh za rozhodně lepší a kvalitněji napsaný. Než jsem se totiž u příběhu o klukovi jménem Kuře nějakým způsobem zorientovala, byl už konec, naproti tomu Surovost je delší a to se mi líbilo.

Kromě toho mi nedělalo až takový problém se do postavy Borise nějakým způsobem vžít a taky jsem mu trochu fandila, aby se na něho konečně usmálo štěstí a nebyla to ta tragikomická novela, jak přislibovala anotace na zadní straně. 

Nicméně, byl to příběh o normalizaci, o tom, jak jednoho dne roku 1968 do Prahy dojely ruské tanky a o všem, co už jste zajisté někde slyšeli. 

Nicméně, stejně jako u příběhů z průběhu druhé světové války, i zde platí, že by se o tom mělo mluvit, aby lidi nezapomněli, co se dělo. Samozřejmě neříkám, že všechno bylo strašné a zcela evidentně je zřejmé, že si lidi neměli proč závidět nebo se navzájem pomlouvat - to například když srovnám jednu a tu samou firmu ve dvacátém a jednadvacátém století.

Upřímně nevím, komu bych knihu doporučila. Pokud si rádi přečtete příběh z tohoto období anebo vás zajímá příběh, který vás pohltí a vy na něj v průběhu čtení pořád myslíte, minimálně novelu Surovost nesmíte minout. Je to neskutečně čtivá kniha, která vás zcela určitě zabaví a jsem si jistá, že se u ní mnohdy zasmějete u humoru hlavním hrdinům vlastnímu.

--
Jan Míka se narodil v Hlavňově na Táborsku 4. prosince roku 1947. Vystudoval FAMU, katedru scenáristiky a dramaturgie. Zprvu pracoval jako dramaturg ČST Ostrava, později jako inspektor kultury, novinář, sloganista v reklamních agenturách či scénárista ve svobodném povolání. 

Ve spolupráci s producentem Jaroslavem Boučkem a režisérem Jaroslavem Hanušem založili společnost BULL-FILM, která v koprodukci s Českou televizí vyrobila seriály Život na zámku, Šípková Růženka, Náměstíčko, Náves či Příkopy. Vedle přepisů seriálů vydal také sbírku povídek Křídla překážejí v chůzi. Po zániku společnosti napsal pro ČT scénář k seriálu Cukrárna, který měl premiéru roku 2010. Jeho filmová tvorba se zužuje na pohádku Déšťová víla.

Za poskytnutí recenzního výtisku opravdu moc děkuji nakladatelství Moba.

1 komentář:

  1. Obálka mi přijde jednoduše naprosto příšerná, jinak to říct nemůžu. A děj... no vážně nevím, co tě přesvědčilo, aby sis knihu přečetla.

    OdpovědětVymazat

Vážně moc děkuji za přidání komentáře. Vážím si toho. :-)
Možná je ještě nutno dodat, že na většinu komentářů se snažím odpovídat. :)