Přečteno za leden a únor 2018

Zdravím. Hlásím se vám po skoro měsíci a půl, jen tentokrát jsem se rozhodla podělit se o knihy, které jsem přečetla v lednu a v únoru. Normálně bych každý měsíc přidala zvlášť, ale vzhledem k tomu, že by vyšel tak na tři knihy, rozhodla jsem se tyto dva měsíce spojit - březen pak bude už v jednom článku.

Asi si říkáte, že jsem pěkně pozadu. To asi jo, uznávám, ale zase mi připadalo lepší to přidat teď, než nikdy. (Pozn. při focení úvodní fotky nebylo ublíženo žádné knížce ani notebooku.)

První knížkou, kterou jsem v tomto roce přečetla, bylo Možná jednou od autorky Colleen Hooverové. Od této autorky jsem četla již knihu Odvrácená tvář lásky a tu jsem si zamilovala natolik, že si ji jako jednu z mála knih chci jednou rozhodně přečíst znovu. 

Tahle kniha byla taková... nechci říct hrozná, spíš horší. Neuchvátila mě úplně stejně jako Odvrácená tvář lásky, nejspíš i proto, že jsem tak úplně neviděla tu jiskru mezi ústředními protagonisty a celkově mi představa, že se holka zamiluje do hluchého kluka, který skládá hudbu, připadala nereálná. Celé mi to připadalo trochu neskutečné. Ale proti gustu, někomu se to třeba může líbit, že jo.

V knize Možná jednou jde o to, že hlavní hrdinka Sydney přistihne svého přítele se svou nejlepší kamarádkou. Tou kamarádkou, která jí ho dohodila. Ještě předtím pozoruje z balkonu kluka, který skládá písničky. Ridge. A je to tu, láska na první pohled jako vyšitá.

Ne, nemůžu říct, že jsem začala úplně tou nejlepší knihou v tomto roce, což mě vážně neskutečně mrzí, ale bohužel nic nenadělám. Chtěla jsem na úvod něco jednoduchého, dostala jsem něco jednoduchého.

Jako další jsem začala číst Pasažérku od Alexandry Brackenové, po které jsem ve svojí knihovně pokukovala už od té doby, co jsem si ji koupila. Jen jsem stále nějak neměla chuť ji číst. 

Sehnala jsem si ji vlastně na doporučení jednoho z videí od Mollyvknize - díky níž tato kniha také vyšla i u nás. Říkala jsem si tehdy, že ji musím zkusit, že by to mohlo být dobré. Tak jsem to riskla. No, a snad po roce od zakoupení jsem si ji i konečně přečetla.

Musím říct, že mě neskutečně hodně zaujalo to téma cestování časem. O to víc, když sama hlavní hrdinka dostala schopnost cestování časem. Ač je teda trochu klišoidní, že o ní nevěděla a že se o ní dozvěděla, až když jí znepřátelená rodina začala usilovat o život. A upřímně řečeno nevím, jestli mě štvalo, že je tam romantiky málo nebo bych si jí přála ještě víc... nevím, celkem mi připadalo, že to po dějové stránce upadávalo. V tom, že mi přišlo, že autorka nešla jak do té romantické linky, tak do toho děje naplno natolik, jak bych si přála. 

Ten druhý díl si za sebe přečtu. Někdy. Tuším, že by mohl být lepší než první, ale to se dozvím, až jak ho přečtu. Každopádně musím říct, že na to nějak nespěchám. Na to tu mám až moc knih, na které se těším daleko víc. Trochu mě mrzí, že jsem si ze začátku roku vybírala špatné knihy, příští rok se musím polepšit.

Třetí knihou, kterou jsem přečetla v tomto roce, byla Dívka na kusy od autorky Kathleen Glasgow. A tohle byla konečně kniha, která mě vážně chytla. Vlastně jí chyběla jenom malá kapka, abych se u ní rozbrečela. Abych u příběhu sedmnáctileté Charlie Davisové projevila nějaké emoce.

Charlie si toho na svůj věk prožila už spoustu. Smrt kamarádky. Zneuživání od nevlastního otce. Odstrčení od vlastní matky. Život na ulici. Sebepoškozování. Právě teď se z toho všeho zotavuje na psychiatrii po nezdařeném pokusu o sebevraždu. Když ji však propustí, je na všechno sama. 

Nachází si dost mizerně placenou práci - ale alespoň nějakou pořádnou činnost, aby se nemusela sama utápět v myšlenkách na svůj zpackaný život a aby zase nesklouzla k sebepoškozování. Hranice je u toho hodně tenká, ale snaží se. Jen neví, jak na to, takže vlivem jednoho kolegy znovu sklouzává k samému dnu. 

Tenhle příběh je hodně syrový. Smutný. Asi bych za sebe doporučila dávat si od něho drobné pauzy, abyste z toho neměli deprese, pokud jimi trpíte. Veskrze se ale čte hodně rychle, navíc má dost krátké kapitoly, což patrně bylo to, co jsem od začátku roku potřebovala, proto mě asi taky nejvíc bavila.

Kafe a cigárko od Marie Doležalové jsem začala číst snad dva roky zpátky a vzhledem k tomu, jakým stylem je kniha napsána, mě ani nějak nic nenutilo ji dočíst. Nejde tu o příběh jako takový. 

Herečka Marie Doležalová zde popisuje, jaký ten herecký život vlastně je. Jaké jsou plusy a mínusy hereckého života. Jak moc její život ovlivňuje postava Saši, kterou sehrála v seriálu Comeback. To všechno popisuje s humorem sobě vlastním a to je vážně super. 

Já vlastně nemám co této knize vytknout. Marie něčeho dosáhla. Stala se úspěšnou herečkou, vydala knihu, našla si milujícího muže a čeká s ním dítě. Nedokážu vůči knize říct něco negativního, jelikož mě vážně bavila a těžko si dovedete představit lepšího člověka, který by napsal podobnou knihu jako Marie Doležalová.

Rande naslepo od autora Saliya Kahawatte. Tuhle knihu jsem naproti tomu rozečetla v minulém roce, a přestože mě bavila, zrovna jsem měla chuť začít číst nějakou jinou - a zřejmě i lepší - knihu. Je to vlastně jediná kniha od muže, kterou jsem za ty dva měsíce přečetla. 

Vlastně jde o autobiografický příběh. Hlavní hrdina je částečně slepý a pracuje v pohostinství. Postupně se dopracovává k vlastní restauraci, ale vlivem těžké nemoci začíná takřka od začátku. Celou dobu mu však pomáhá kamarád a jeho přítelkyně - mám ten dojem, že pokaždé, když se jeho nemoc trochu zhoršila, nejen že si našel novou práci, ale nabrnkl si i novou partnerku.

Uznávám, že ze začátku mě kniha zaujala, hodně dobře se mi četla, ale pak mi už po nějaké době začalo připadat, že se autor trochu opakuje. Upřímně řečeno musím po dočtení bohužel říct, že toto je jedna z knih, kterou ve svojí knihovně chtít nebudu a kterou pošlu někam dál. Skutečně nejde o příběh, který bych si někdy chtěla přečíst znovu. 

Přece jen ale najdu na knize něco pozitivního - je to kniha o tom, že když má člověk tu správnou motivaci a je šikovný, dokáže velké věci.

Poslední zařazenou knížkou do tohoto článku, je Snaž se nedýchat od Holly Seddon. To je opět kniha, kterou jsem dočítala ještě jako rest z minulého roku, ale o to víc jsem ráda, protože díky tomu tu alespoň trochu budou vyvažovat klady se zápory. Snaž se nedýchat se mi totiž hodně líbilo.

Tenhle psychologický thriller mě zase jednou zaujal a já jsem tedy zvědavá na další knihu od této autorky, která má již zanedlouho vyjít. Příběh pojednává o Amy, která byla v patnácti letech unesena a o něco později nalezena v bezvědomí. Její únosce nebyl nikdy dopaden a Amy již patnáct let leží v jedné nemocnici v kómatu a nikdo už nemá naději, že se ještě někdy probere.

Nikdo ji nenavštěvuje. S výjimkou jejího bývalého přítele Jacoba. Přítele, se kterým se vlastně nikdy nerozešla, ale vzhledem k tomu, že je ženatý a se svou ženou čeká dítě, je naprosto jasné, že je jejich vztah už minulostí. Jednoho dne ji však objeví reportérka Alex Dale. Alex by chtěla oživit svoji kariéru novinářky, vyšplhat se ze dna a najít toho, kdo Amy před patnácti let tak ublížil. Mimoto by ale Alex ráda přestala pít. Jak je u správného psychothrilleru důležité, Alex je totiž alkoholičkou.

Po pravdě řečeno jsem nečekala, kdo bude tím pachatelem, ale podle toho, co jsem tak četla reakce na knihu, hodně lidí to poznalo - můžu se jen domnívat, jestli jsem to prostě jen neodhadla nebo to bylo tím, jak jsem knihu četla. Mám ale tu výhodu, že mám celkem slušnou paměť, takže jsem nemusela začínat od začátku.

Za sebe mohu jen potvrdit, že mě kniha Snaž se nedýchat doopravdy bavila a pokud jste přiznivci psychothillerů a líbila se vám Zmizelá nebo Dívka ve vlaku, tahle vás jistě taky bude bavit. Občas mám pocit, že mě young adult žánr už přestává bavit a už v něm nevidím nic nového a začínají mě bavit právě takové psychothrillery.

A co jste za leden a únor přečetli vy? :)

A kolik jste toho od začátku roku zatím přečetli? :)