úterý 3. května 2016

RC: Kečupová mračna

Udělala jsem něco hroznýho.
A chcete vědět, co je nejhorší?
Ono mi to prošlo!

Originální název: Ketchup Clouds
Český název: Kečupová mračna
Autorka: Annabel Pitcherová
Nakladatelství: Slovart
Rok vydání: 2015
Počet stran: 272 s.
Vazba: brožovaná


Sympatická obálka, zajímavý název – ale co si pod ním představit? Nevím proč, ale z nějakého důvodu mi právě červená obálka hodně připomínala knihu Příliš mnoho Kateřin od Johna Greena. Dost se mi líbí to hejno ptáků (mimochodem, Zoeiných neoblíbenějších zvířat) i v tom smyslu, jak je nakladatelství přeneslo na boční stranu knihy a jak pokračují i na zadní straně a pevně věřím, že víte, co myslím, jelikož fotek je k tomu dostatek.

Působí to na mne jako let ptáků do teplých krajin, což bylo v knize také párkrát zmíněno. Vlastně k obálce nemám žádnou výtku a ani k názvu – působí tak tajemně, jak má působit celá kniha a zejména pak její závěr.


Když se několik kladných recenzí na Kečupová mračna prohnaly knižní blogosférou jako tornádo, byla jsem rozhodnuta si knihu za každou cenu přečíst. Bála jsem se, že mě to nebude tak bavit, jako ostatní, ale ve výsledku mohu říct, že to až tak marné čtení nebylo. Samozřejmě jsem ale četla lepší knihy.

Příběh je o patnáctileté Zoe, která každou noc sedí v kůlně a píše dopisy odsouzenému vrahovi Stuartu Harrisovi. Vrahovi odsouzenému k trestu smrti. Znělo to zvláštně, určitým způsobem, Zoe si Stuarta k dopisování vybrala právě z toho důvodu, že jí připadal sympatický. Muž, který zabil svou manželku. Ale proč ne. Teď budu znít asi jako blázen, ale někdy jsou vrazi v knihách jaksi lepší

Zoe mě čas od času iritovala – a stejně tak i její matka. To, že si ani nemínila najít práci, když o ni Zoein otec přišel, bylo nepředstavitelné, nicméně jak se ke konci vyjasnily její důvody, chápala jsem ji víc a už mi nepřipadala tak otřesná. Sama bych se ale asi zachovala jinak a nenechala sebou takhle orat. 

V průběhu čtení jsem měla několikrát chuť si Kečupová mračna omlátit o hlavu, doslova a do písmene. Kromě toho jsem kroutila očima na všechny strany. 

Hned ze začátku knihy se Zoe přiznává, že někoho zabila a čtenář celou dobu čeká, koho a jak se jí to vlastně přihodilo. To se přece nestane jen tak, že někoho zabijete, že ano. Stejně tak se najednou v jejím životě objeví dva kluci – Max a Aaron – později se dozvídá, že jsou to bratři. Mimochodem, nepřipomíná vám to něco?

Jednoho dne se s Maxem vyspí, začne s ním chodit, ale nemiluje ho… miluje totiž Aarona. Otravný milostný trojúhelník, kdy čtenář nejen, že neví, kterého si vybere, ale také nemá nejmenší tušení, koho zabije. Nicméně já tak nějak tušila, jak to dopadne. Nevěděla jsem, co přesně se stane, samozřejmě, ale něco mi našeptávalo nápovědy.

Osobně mi pak byl sympatičtější právě Max. Naproti tomu Aaron mi připadal jako neuvěřitelný zbabělec, s čímž souvisí i to, jak se zachoval, ale to tu nebudu rozebírat, to bych neudělala nic jiného než naspoilerovala celý příběh a už tak mám pocit, že jsem toho napsala až moc.  Ale navzdory tomu, že jsem si našla svého oblíbence, neřekla bych, že charaktery postav byly popsány nějak výrazně, víceméně knihou nějak proplouvaly, tedy podle mého skromného názoru.

Na Databázi knih a na Goodreads jsem knihu hodnotila třemi hvězdičkami a musím říct, že mi hodně připomínala knihy Motýlí křídla či Výkřik do tmy, které vydalo nakladatelství Fragment. Jsem si naprosto jistá, že kdybych byla mladší, z knihy bych byla nadšená. Minimálně o pět let mladší. Mám ráda young adult knížky, ale tohle je spíš young young adult či jak jinak bych to označila.  

Co jsem tak pozorovala názory těch, co knihu četli, připadalo jim, že Zoe do dopisů psala moc velké intimnosti, ale mně to ani tak nepřišlo – navíc si dávala opravdu velký pozor v tom smyslu, že neprozradila adresu a vymyslela si jiné křestní jméno, takže v tomhle smyslu mi to přišlo v pořádku. No, a Padesát odstínů šedi z toho autorka také neudělala.

Kniha psaná v dopisech a ještě k tomu odsouzenému vrahovi mi přišla originální a mohu říct, že se mi líbila, pěkně se četla a minimálně já si převtělila do Stuarta Harrise, vraha čtoucího její dopisy za mřížemi, i když jsem chvilkami pochybovala o tom, jestli si to vůbec přečetl. Čekat v cele smrti a číst si dopisy nějaké puberťačky, já nevím, kdybych byla na jeho místě, asi bych četla něco hodnotnějšího.

Velmi se mi pak líbily ilustrace, které byly v knize zakreslené. Nejednalo se o ni zvláštního, ale bylo to opravdu pěkné zpestření. A pak je jistě nutno dodat, že závěrečnou kapitolou z pohledu Zoeiny nejmladší sestřičky Dot autorka celou knihu definitivně zabila, takže pokud se do knihy pustíte, nečtěte ji, akorát si jí zkazíte závěr. Za mě (a co jsem četla další reakce na Databázi) by asi bylo nejlepší, kdyby na konec vložila jakýsi Stuartův neodeslaný dopis.

Na závěr tedy musím říct, že pokud si Kečupová mračna chcete přečíst, jděte do nich a pokuste se od nich nic neočekávat, to bude asi ze všeho nejlepší. V přečtení vám rozhodně nebudu bránit a nebudu vás do toho ani nutit. 

--
Annabel Pitcherová se narodila roku 1982 ve Velké Británii a je autorkou dětských knih. Její prvotina se jmenuje My Sister Lives on the Mantelpiece a vydala ji roku 2011. V roce 2012 za tuto knihu dostala ocenění Branford Boase Award. Za knihu Kečupová mračna získala v roce 2013 cenu Waterstones Children's Book Prize.

Za poskytnutí recenzního výtisku opravdu moc děkuji knihkupectví Martinus.cz,
kde si pak také můžete Kečupová mračna zakoupit.
(Nebo si o ně můžete zahrát v Roční literární soutěži. :-))
 

3 komentáře:

  1. Super recenze, na knihu teď čekám a jsme zvědavá jaké z ní budu mít pocit :))
    bilbovy-knihy.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělá recenze! :)
    Knihu mám na wishlistu, tak snad se ke mně jednou dostane :)

    OdpovědětVymazat
  3. Zní to zajímavě, přečetla bych si ji docela ráda... ale to spoustu knih :D

    OdpovědětVymazat

Vážně moc děkuji za přidání komentáře. Vážím si toho. :-)
Možná je ještě nutno dodat, že na většinu komentářů se snažím odpovídat. :)