sobota 12. září 2015

XVII. ročník festivalu Valašské Záření

Sedmnáctý ročník je již skoro za námi, a proto si dovolím o něm krátce na blogu poreferovat. Tento ročník pak měl také podtitul s názvem Jedeme dál! Vyfotila jsem pak také pár fotek, které přikládám k článku. Teda, není jich zrovna moc, ale bylo tam vážně hodně lidí a mně se nezdálo příliš vhodné je fotit.



Nejdříve bych měla něco říct o celém festivalu. Jedná se tedy o multižánrový festival pro všechny generace, to doslova. Najdou si tam něco jak ti nejmenší, tak i senioři. Já byla opět svědkem toho, jak se v publiku na Dolním náměstí (z něhož pochází i snímek v úvodu) před zahájením té dechovkové části sešlo vážně hodně důchodců. Stejně tak včera, když jsem šla odevzdat letáčky, tam byl zase dětský program.

Nebudu popírat, že jsem ho chvilkami vnímala a musela se nad tím vším pousmát, protože přesně takovéto bylo - k smíchu. Nemohu přesně říct, zda byl program pro děti vhodný, ale když se na to podívám z laického pohledu, řekla bych, že byl.

Na druhou stranu jsem se úplně vyděsila, když jsem si před zahájením odpolední dvouhodinové směny šla pro letáčky a na těch lavičkách, kde o dvě hodiny později seděli důchodci, bylo jaksi tmavo. Tím myslím to, že tam bylo vážně hrozně moc Romů. Já nevím, ale z bílých jsem tam neviděla nikoho. Nechci se považovat za rasistu, jen mě to prostě hrozně vyděsilo.

Já mám Valašské Záření hrozně moc ráda a vlastně se na něj celý rok těším. Je to taková událost, kdy se sejde celý Vsetín a společně to oslavíme. Navíc tu nejsou jen koncerty na pódiích (jedno je na Svárově u Domu Kultury, druhé na Dolním náměstí), ale člověk tu najde i různé stánky s výrobky, s občerstvením, s pivem, apod. 

Řekla bych, že i díky Valašskému Záření jsem při posledním roznášení letáků potkala plno svých známých. Snad ještě víc, než za celých devět dní, které jsem na brigádě strávila. Navíc měla na Záření stánek i Masarykova veřejná knihovna, kde jsem našla šest vyřazených kousků za deset korun, u nichž jsem neodolala a musela si je koupit. Knížky mám vyfocené také, ale ukážu je až níže v článku, pokud jste tedy zvědaví až moc, rovnou přeskořte na konec.

A jak je již zvykem, festival navštívila i známější osobnost. Letos jí byla Aneta Langerová, která měla koncert v budově Domu Kultury. Ten se tedy platil, což mě mrzelo a chtěla jsem na něj jít, jelikož jsem tuhle zpěvačku dříve vážně často a ráda poslouchala. Na druhou stranu, vzhledem k našemu třídnímu srazu se základkou, bych se ho ani tak nemohla zúčastnit.

Jestli se nemýlím, předloni byla hostem zase slovenská zpěvačka Kristína, která mi přijde až obdivuhodně talentovaná. No, a jednu z jejích písniček jsem si dovolila přidat do hudební lišty, kterou mám nahoře, tak jen kdybyste se chtěli přesvědčit, že nelžu. Ale samozřejmě každý na ni může mít svůj názor. Mně přijde nesobecká a nevypadá na to, že by zpívala jen pro slávu a pro peníze, ale hlavně proto, že ji to baví.

Také tu pak byla Petra Janů, kteráž zpívala na tom hlavním pódiu na Svárově. Já ji neposlouchám, takže jsem na ten koncert ani neplánovala jít, ale jsem si jistá, že hodně lidí její přítomnost potěšila, takže tohle se jim dozajista povedlo.

Letní kino je samozřejmostí. A kino v kině Vatra také. Jurský svět 3D, v letním kině Fotograf - to jsou filmy, které byly promítány v pátek 11. září za zvýhodněné vstupné oproti normálu. Dneska Sedmero krkavců a Mission Impossible: Národ grázlů, oba filmy v kině Vatra. A úplně nakonec letní kino Hodinový manžel.

No, a já se vážně hodně těšila na dnešní vystoupení Mamma mia!, tedy písniček z muzikálu v českém provedení. To mě tak trochu nalákalo na to, abych se na ten film zase co nejdřív podívala (neboť si nejsem jistá, zda vyjde to, že bychom na to jeli do Prahy). Taky mě to zklamalo i v tom, že mi přišlo, že to bylo hrozně krátké. Člověk se ani nestačil divit, a už byl konec. Tím spíš, že mne to bavilo, mě to mrzí.

Po písničkách z muzikálu byla nahlášena přestávka a pak tam bylo něco, co mělo název Spanilá jízda. Tedy rockové písničky. Na ty jsme už nebyli. Já totiž nějak nemusím skupinu Iron Maiden, a i když je to jenom revival, nějak jsem na to ani neměla chuť. Skupina Waťáci. A Scorpions Revival. Tyhle tři skupiny se na pódiu, podle moderátora, který po představení Mamma mia! informoval o tom následujícím, střídaly.

A protože jsem slibovala, že vám ukážu i knihy, co jsem si u stánku MVK Vsetín koupila (foto výše) a k celkovému Valašskému záření už nemám co dalšího napsat, konečně je to tady. První knihou je tedy Blarnie: Les, čaroprdelnice a skříň, což je tedy nějaká parodie na Narnii, kterou vydalo nakladatelství Fragment - a to jak Narnii, tak Blarnii.  Znělo to jako něco, u čeho se člověk směje, až ho bolí břicho, proto jsem to musela vzít.

Tou druhou je pak Prezydent krokadýlů. Ne, není to překlep, opravdu se ta kniha tak jmenuje a ano, i kvůli tomu jsem si té knihy všimla. A protože podle anotace nezněla nejhůř, zkusila jsem ji. Přinejhorším ji můžu poslat dál, deset korun není přece jen tolik a rozhodně to nejsou dvě stovky. Každopádně, podle reakcí na Databázi knih, na níž odkazuji, to nevypadá nejhůř.

U třetí zakoupené knihy, tedy u Ptačího srdce, jsem si nějak nebyla jistá, jestli si ji chci koupit. Jak vidíte na hromádce, učinila jsem tak, ale po prvním přečtení anotace jsem knihu odložila zase zpátky do krabice, po chvilce jsem ji ale zase vyndala a řekla si, že tím nic nezkazím, když si ji koupím. Opět platí pravidlo, že těch deset korun mě nezabije, a když se mi to nebude líbit, prostě knihu pošlu o dům dál.

Čtvrtou knihou jsou Neviditelní zloději, což je soubor vědeckofantastických povídek od mladých autorů, za kterou stojí autorka Irena Zítková. Znovu nevím, co si od toho slibuji, nicméně to zní relativně zajímavě, tak snad mě to stejně tak bude i bavit.

Pátou pak je knížka tématicky zaměřená k jedenáctému září, což jsem zjistila až na autobusovém nádraží, kde jsme s mamkou čekaly s babičkou na autobus, aby tam babička nebyla sama. Kniha se jmenuje Windows on the World. Než jsem si knihu koupila, nepřečetla jsem celou anotaci, jen část a vlastně takovou, kdy jsem nevěděla, že je k 11. září. Ale nevadí mi to. Jen nedokážu odhadnout, kdy si ji přečtu. Ostatně jako u dalších knih.

A šestou, tedy poslední koupenou knihou, je Přehlídka kostí, která vypadala na dost slušný thriller a ze všech těch knih, které jsem si koupila, se právě na tuhle těším nejvíc. Nemám tušení, zda mě potěší, nebo zklame, ale něco mi říká, že si ji v knihovničce nechám v obou případech.

Už teď se nemůžu dočkat dalšího ročníku Valašského Záření, v pořadí již osmnáctého a pokud jsem vás alespoň trochu nalákala a vy to máte na Vsetín blízko, budu ráda, když se tam příští rok setkáme.

2 komentáře:

  1. Tak to jsem ráda, že sis to užila, nevypadá to špatně. V našem malém zapadákově se nic podobného nepořádá, což je škoda, protože mi to připadá jako docela dobrý nápad.
    Jinak, Kristínu jsem také jednu dobu poslouchala. Nemyslím si, že by se mi to líbilo ještě teď, asi jsem si zvykla na jiný styl, ale její písničky rozhodně nejsou špatné.
    P.S.: Náhodou, já znám dvě balady od Iron Maiden, které nejsou špatné. Ta jedna se jmenuje Blood brothers, a od té druhé název neznám, ale vím, že si nemůžu pomoct, a místo "strach z temnoty" tomu zpěvákovi neustále rozumím "strach z kachny" :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Páni, tak to vypadá dobře, Anetu Langerovou mám ráda, je to skvělá zpěvačka. A Blarnie: Les, čaroprdelnice a skříň jsem četla, je to skvělá parodie.

    OdpovědětVymazat

Vážně moc děkuji za přidání komentáře. Vážím si toho. :-)
Možná je ještě nutno dodat, že na většinu komentářů se snažím odpovídat. :)