POVÍDKA: Zamilovaná hypnotizérka

Zdroj obrázku

Po delší době jsem napsala povídku, která mi samotné připadá jakž takž smysluplná - předtím to byl původně horror, z něhož se nakonec vyklubala komedie. Nicméně učiteli Tvůrčího psaní se podle všeho líbila, jenže já se tak neskutečně styděla, že jsem nedokázala vymyslet něco lepšího, že jsem se tam bála přijít a tu povídku přečíst.

V každém případě povídku s názvem Zamilovaná hypnotizérka jsem napsala do soutěže na blogu adrisbooks.blogspot.cz a jak už si asi domyslíte, výhrou byla stejnojmenná cena, tedy kniha Zamilovaná hypnotizérka od Liane Moriarty. Tahle se mi kupodivu i líbí, navzdory tomu, že jsem ji psala na poslední chvíli - neposílala jsem ji však hned po napsání a nechala jsem ji pár hodin uležet, vyhnít. No, to by bylo asi na úvod vše, přeji vám příjemné počtení. :-)

--

Potlačovala jsem v sobě vztek. 

Dívala jsem se zrovna do zrcadla a všimla si v něm své první vrásky. Neměla jsem ponětí, jak je to možné a kdybych nebyla pověrčivá, praštila bych vší silou do skleněné tabulky, až by se rozsypala všude kolem. Zajisté by mi krvácela ruka. Bylo mi to jedno, protože stárnu. Jednou stejně umřu. Dřív bych ani nepomyslela na úmyslné ublížení vlastnímu tělu, příčilo se mi to, ale čím déle jsem byla na světě, tím víc mi to připadalo normální.

Kromě toho mi mnohem častěji připadalo neskutečné se v mém věku zamilovat. Mé srdce bylo přelétavé a já ho nezvládala krotit. Bubliny v mém srdci se při pohledu na objekt mého zájmu nafoukly do obřích rozměrů, a když se jen trochu křivě usmál, zase rychle splaskly. Nebyly to jen muži, ale i květiny, ale tuhle sílu jsem naštěstí dokázala ovládat.

Přišla jsem na ni už v mých osmnácti letech, tehdy jsem s květinami ještě rozmlouvala o květomluvě a o tom, co se mému tehdejšímu příteli honilo v hlavě, když mi je přinesl. (Rozešla jsem se s ním, jelikož si chtěl vyžehlit milostné pletky se svou sekretářkou.) Byly to pro mne takové nenápadné štěnice, o nichž nikdo neměl ani ponětí. Snad s výjimkou mé nejlepší kamarádky, která by se mnou vydržela až do současnosti, kdyby nebylo té nehody, kterou měla v jednadvaceti letech.

Autonehody, která měla za následek její smrt. Celou organizaci pohřbu jsem si vzala na triko já a neměla jsem v plánu to přenechat jejím rodičům, jelikož i oni museli uznat, že jsem jejich dceru znala nejlépe ze všech a byla jen jedna věc, kterou v životě chtěla ze všeho nejvíc – podívat se do Paříže.

Ještě toho dne po pohřbu jsem tedy popadla její urnu, pečlivě ji zabalila do batohu a přibalila k ní tři knížky, abych měla po cestě co číst a co předčítat Kamile. Tedy jen telepaticky, v jiném případě by si o mně v letadle asi nepomysleli moc pěkné věci, ne že by mi na jejich názoru záleželo, ale musela jsem uznat, že mi to ani nebylo lhostejné.

Byl to můj první letecký zážitek. Celou dobu jsem po očku zalétávala k uzavřenému batohu a třásla se jako osika. Několikrát se mě letuška zeptala, jestli jsem v pořádku, a když jsem jí po padesáté odpověděla, že letím poprvé, soucitně kývla hlavou a dala mi pokoj. Podívala jsem se na čas a s úlekem jsem zjistila, že jsme teprve tři minuty ve vzduchu. Připadalo mi to jako věčnost. 

„Promiňte,“ otočila jsem se směrem do uličky, kde stál muž s kaštanově hnědými vlasy. „Je tu volno nebo jsem si opět popletl místa? Před malou chvilkou jsem seděl tam,“ ukázal prstem na místo, kde seděla postarší oplácaná paní, „jenže jsem měl smůlu.“ Pokrčil rameny. Podívala jsem se mu do křišťálově modrých očí a zželelo se mi ho natolik, že jsem batoh sundala ze sedačky a položila na zem.

Nabídl mi, že mi ho pomůže dát nahoru. „Ne,“ odpověděla jsem až příliš zostra, „totiž, to nejde, uvnitř je kamarádka, rozsypala by se mi.“ Zčervenala jsem, jak mi z mého už tak krátkého proslovu bylo trapně. On se na mě nejprve díval jako na blázna, posléze ale ukázal pobavené dolíčky ve tváři. „Ona… vlastně je mrtvá…“ odkašlala jsem si, abych konečně mluvila normálně. „Vždycky se chtěla podívat do Paříže.“ Vysvětlila jsem mu konečně.

„To je báječné!“ zvolal nadšeně. „Přijde mi neuvěřitelné, že se takhle obětujete kvůli snu mrtvé kamarádky.“

„Neřekla bych, že je to pro mě oběť,“ a ani nemám ponětí, jak ho to napadlo. Nevypadám snad jako člověk, co by chtěl navštívit Paříž? Sice bylo pravdou, že jsem milovala dobrodružství, ale to se dá přece zažít i v Paříži a nemusím při tom cestovat do míst okupovaných organizací Islámský stát. „Ale pokud to myslíte v souvislosti s nedávnými útoky, je mi to jedno. Teda, abych to uvedla na pravou míru, nenechává mě to chladnou, ale kdybych se tím měla omezovat, nikdy z našeho malého města neodjedu.“

„Ach tak.“ Řekl pouze a dál už to nerozebíral. Musela jsem uznat, že mi to malinko bylo líto, naproti tomu jsem si ale i oddechla od jeho všetečných otázek. Opět jsem pohlédla na hodiny a tentokrát jsem se ocitla zpátky u sebe doma. 

Uvědomila jsem si, že brečím. Všechno se to seběhlo tak rychle. Všechny moje lásky. Nebyla jsem připravena skončit ve stejné urně jako Kamila, celý život jsem se nemohla zbavit dojmu, že jsem na světě z jiného důvodu.

Pohlédla jsem na kopretinu ve váze. Tyhle jsem měla ze všeho nejraději. Nejlépe se s nimi povídalo a za každých okolností ke mně byly upřímné. Plně mi nahrazovaly mou jedinou nejlepší kamarádku. Možná to bylo smutné, ale já byla nanejvýš spokojená. Květiny sice umíraly, ale čekala jsem to spíš než u lidí, tudíž mě to nikdy nedokázalo tak zlomit.

Smutek z Kamiliny smrti jsem však pociťovala i po třiceti letech. Už od útlého věku jsem byla babičkou nabádána, abych si našla jen pár přátel a jednu nejlepší kamarádku, protože jen ti opravdoví doopravdy zůstanou, a přestože jiné rady jsem odmítala poslechnout, tahle mi byla sympatická a zařídila jsem si jí. Nyní jsem však nerozuměla tomu, proč.

Nejspíš jsem si krátce poté měla hledat jinou, ale předem jsem věděla, že Kamilin optimismus by žádná další béefefka, jak tomu říkají dnešní mladí, nenahradila. Bylo mi smutno. „Neplač, zničíš si pleť a budeš mít víc vrásek.“ Ozvalo se od vázy.

„Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela – vždy mi všichni říkali, že když budu brečet, tak budu krásná,“ setřela jsem si slzu, na níž jsem byla kopretinou upozorněna, z tváře. „I po takové době mě smrt Kamily láme na tisíc malých kousíčků.“

„To si dokážu představit,“ odvětila na oplátku, „jeden můj kamarád zrovna teď umírá.“ Znělo to smutně a já se proto obrátila směrem, kam ukazoval jeden z jejích lístků na stonku. Můj kaktus, pomyslela jsem si. Kaktus, který jsem si přivezla z Paříže. Netušila jsem, že se kopretiny baví i s kaktusem, byla jsem toho názoru, že je to jejich nepřítel, ale protože byly tolerantní, nikdy to nedaly přímo najevo. Tohle byla naprosto nová informace.

Opatrně jsem přejela po jeho jemných bodlinkách. „Příjemné pohlazení před smrtí,“ zamumlal bolestivě kaktus Pepa, než vydechl naposledy. Trápilo mě, že jsem mu nedokázala nijak pomoct. Navíc to byl kaktus, ten byl takřka nesmrtelný. 

To znamenalo, že mě na zdejším světě už nic nedrželo. Jen ubohá vzpomínka na mou nejlepší přítelkyni. Nespočet lásek, které jsem nedokázala spočítat ani na deseti, natož dvaceti, prstech. Lásek, které jsem promrhala kvůli péči o kytky, jež jsem ve své podstatě nelitovala, přesto mě to zamrzelo.

Někdo chová celý život psy, někdo kočky, někdo skunky, já se starala o ty nejméně trvanlivé rostliny na světě, s výjimkou kaktusu. Nešikovně jsem si vepsala do vlasů srdíčko, jako mi to dělala matka, když jsem byla malá, ještě v době, kdy byla živa.

„Neboj, už to nebude dlouho trvat, za malou chvilkou už budeme zase spolu, zase nerozlučitelné,“ s klidným výrazem na tváři jsem se usmála. Již jsem byla se svým osudem smířená. Popadla jsem tu nejukecanější kopretinu, aby to bylo stylové a uvázala jsem si ji kolem krku. 

Moc dobře jsem věděla, že tohle mě nezabije, ale zároveň jsem si byla jistá, že to tu kytku umlčí, navíc byla bez vody, další bod k dobru. Přešla jsem pak do kuchyně, kde jsem vzala sekáček na maso. Napřáhla jsem se, pevně přitiskla víčka k sobě a oddělila si prsty levé ruky od těla. Svíjejíc se v bolestech jsem upadla do šoku.

Nicméně poté, co jsem oči znovu otevřela, zjistila jsem, že jsem v jakési bílé místnosti připomínající nebe. Kdybych nebyla smolařka, nebe by to opravdu bylo, ale já si pak všimla zamřížovaného okna a to mi do ráje za žádných okolností nezapadalo. Vypadalo to jako nemocnice.

Někdo vešel do dveří, ale já nedokázala zvednout hlavu, abych se na dotyčného podívala. Zaslechla jsem jen tichý šelest, jak se osoba otočila na podpatku a letěla doktora spravit o tom, že jsem se probudila. 

Udělala jsem blbost, kterou si budu vyčítat do konce života, a když se zdravotní bratr vrátil s celým arsenálem nemocničního personálu, tak první, co jsem před nimi řekla, bylo: „Všechno zlé je pro něco dobré.“ Poznala jsem kaštanové vlasy a neskutečně modré oči z letadla. Robert. To jméno mi v hlavě vytanulo prakticky okamžitě a já náhle pocítila druhou šanci, pro niž udělám cokoli na světě.