Žofie Beladová jako Herečka

 Herečkou v minulém století...

Název: Herečka

Autorka: Magda Váňová

Nakladatelství: Šulc-Švarc 

Vazba knihy: vázaná

Rok vydání: 2015

Počet stran: 368 s. 

Obálka je velice jednoduchá, přesto se neskutečně hodí k předchozím knihám této autorky. Kromě toho, modrá květina působí uklidňujícím dojmem a čtenáře okamžitě napadne, že spadlá květina na jevišti značí knihu zaměžující se na herectví. Otázkou je, jestli je jako květina brána Žofie nebo jestli je to myšleno z hlediska slávy.

Magda Váňová je známá jako spisovatelka, novinářka a překladatelka knih z bulharštiny a angličtiny. Dříve publikovala prózu a povídky jenom časopisecky, ale od roku 2003 se knižního vydání jejích děl ujalo nakladatelství Šulc-Švarc.

Mezi prvními vydanými knihami byl například román Tereza, který se dočkal čtyř vydání. Dalšími knihami bylo třeba Zapomeň na minulost, Sestra asestřička, Když ptáčka lapají nebo S tváří beránka. V každém z jejích románů se potkává velký počet rozmanitých postav.

Zvláště kvůli anotaci mi Herečka nepřipadala moc překvapivá, všechno v ní bylo řečeno, přesto mě jistým způsobem zajímala a nedokázala jsem se od ní odtrhnout. Styl psaní mě upoutal natolik, že mi dělalo problém beze všeho přestat číst. Už jen proto mohu říct, že to sice byla první kniha od této autorky, ale rozhodně ne poslední.

Magda Váňová vyprávěla příběh herečky Žofie Beladové v er formě. Ta začínala už jako mladá holka v dramatickém kroužku v Sedlci, odkud pocházela a kde si našla první fanoušky, kteří ji věrně následovali snad celou dobu v průběhu její herecké kariéry.

Později se ze zapadákova, jak Sedlc sama označovala, přestěhovala s matkou za jejím přítelem Otomarem do Prahy, kde se aklimatizovala až překvapivě dobře. Domnívám se, že je nasnadě, abych sdělila, že mi Žofie ze začátku připadala až nemístně naivní, ale jak příběh ubíhal, její postava se čím dál víc vyvíjela.

Její naivita se pak v prvé řadě týkala třech osudových mužů, o nichž jsme se mohli dočíst už v anotaci, zejména pak jednoho z nich, kterému bych nevěřila ani nos mezi očima a s nímž Žofie čekala svou jedinou dceru Evii, na níž častokrát neměla kvůli práci čas, což jí v dospělosti dávala za vinu.

Otcem Evie byl arménský režisér Aram, se kterým se seznámila během pracovního pobytu v zahraničí a Aram si ji vyhlédnul jako způsob, jak se dostat do Československa. Kromě něho měla co dočinění s Hanušem Vagnerem, se kterým se seznámila během natáčení svého prvního filmu. Krátce po něm emigroval do Francie.

Posledním byl samorostný malíř František Kostroun a setkala se s ním právě přes Hanuše Vagnera, který byl jeho dobrý přítelem. Všichni tito muži byli dost předvídatelní a to nejen kvůli anotaci, zvláště za to mohly jejich myšlenkové pochody, které autorka čas od času do knihy připsala.

Nepřipadalo mi to ale nijak závadné a ve výsledku mohu říct, že celý Žofiin příběh ozvláštňovali. Koneckonců, od knihy v er formě se přece jen něco takového čeká. Kdyby to tak bylo u knihy v ich formě, asi bych si stěžovala.

Když to tak řeknu, anotace mě ve své podstatě připravila o překvapení z toho, co se stane v další minutě. Naproti tomu mohu s radostí zmínit, že ke konci jsem byla stejně překvapená a doopravdy by mě ani nenapadlo hádat, že celý příběh autorka zakončí takhle.

I když, i k tomu konci knihy mám určité výhrady, které tu pochopitelně nechci zmiňovat, jelikož bych tím tak čtenáře připravila o jediné překvapení, kterému se jim tady může dostat.

Abych pravdu řekla, původně jsem si myslela, že se jedná o čistě biografický román, a proto jsem si jméno hlavní hrdinky raději vyhledala, z čehož jsem zjistila, že se opravdu jedná o fiktivní protagonistku. Ale přestože jsem o tom byla ujištěna ze všech stran, stejně jsem tomu nedokázala uvěřit, jelikož na mne celý příběh působí až neskutečně realisticky a na ději jsem v tomhle ohledu nenašla jedinou vadu na kráse.

Kniha mi také ukázala, jaký život měla herečka v minulém století, a s čistým svědomím musím sdělit, že jsem autorce věřila všechno, co v Žofiině okolí popisovala. Nemyslím si, že by se jednalo o příběh, kdy by autorka pouze vařila z vody a všechny vnější vlivy si vymýšlela.

Závěrem bych ještě chtěla říct, že to nebyla úplně nejlepší kniha, kterou jsem letos četla, ale zaručeně nebyla ani tou nejhorší. Jednoduše, patřila k těm lepším, ale na knihu letošního roku mám jiné favority. V každém případě se upřímně těším, až se jednoho dne dostanu k dalším knihám od této autorky.

Myslím, že Herečku můžu velmi ráda doporučit. Je to velmi pěkná kniha, která si zaslouží čtenářovu pozornost. Kromě toho, velice mě potěšilo, že jsem knihu k recenzi dostala i s autorčiným podpisem.

Za poskytnutí recenzního výtisku opravdu moc děkuji nakladatelství Šulc-Švarc.